MIROSLAV NOE
Devadesátá léta, foto © Ivan Kuťák
Hudební skladatel experimentátor a konceptualista, hráč na gongy a kytary, nakladatel, rodným jménem Miroslav Šimáček. Od roku 2006 používá příjmení Noe.
V průběhu života spolupracoval s mnoha osobnostmi hudební, novinářské, výtvarné, literární a filmové scény (dvě prestižní světové ceny – týdeník Respekt, film Divoké včely).
Koncem 90. let vydavatelskou činnost pozastavil a dál spolupracuje se svou manželkou Marií Noe na titulech jejího nakladatelství One Woman Press.
V 70. letech studoval klasickou kytaru. V roce 1972 se spolužáky založil skupinu Experiment. V hledání nového hudebního výrazu pokračoval s formací Legenda (vítěz celostátní soutěže LŠU) a v roce 1978 přestoupil do již známé skupiny Expanze kytaristy Michala Pavlíčka. Pro Expanzi napsal většinu repertoáru, některé motivy později použil v tvorbě pro Agon Orchestra.
1978, Miroslav Šimáček, Jiří Novotný, Jiří George Hrubeš, Štěpán Markovič, Naďa Vávrová
Od roku 1974 dodnes pracuje na skladebném principu ALBUM
— nejznámějšími skladbami nebo projekty v této formě jsou: koncept Kilhets / skladba pro varhany a orchestr Kroměřížské konzervatoře, kterou 27. 5. 1989 dirigoval v kostele sv. Mořice jako Album VII, Mauritius / Tvrdej život, Tvůj čas, Možná jediné chvíle štěstí, atd pro Agon Orchestra / Day as a Creatinon – i, na objednávku newyorského Bang on a Can All-Stars / Sound Solution of Space of Large Dimension, Pattern pro digitální tvorbu s vizuálním řešením provedl s Martinem Blažíčkem v roce 1999 ve Veletržním Paláci a později v Divadle Archa s Agon Orchestra / Buchary s vizualizací Jana Daňhela v Roxy, paláci Akropolis a v Divadle Archa / Buddha Chants in the Dark & A Good Harmonization pro zpívající mísu a kruhový modulátor v délce 24+1 hodin, připravil spolu se Stanislavem Doležalem / v současnosti skládá hudbu v reálném čase koncertů pro 7 velkých gongů spolu s Petrem Kohlem, vystupují jako NOE–KOHL, Gong Mallets —
a formou skryté experimentální skupiny (ses) často spolupracuje s druhými, aniž by tušili, že jsou součástí jeho skladatelského experimentu.
Na přelomu 70. a 80. let se stal součástí české alternativní hudební scény. Vytvořil koncept intuitivní hudby pro Kilhets, jehož základními skladebnými prvky bylo ticho a neurčitost.
— Jeho ticho nebylo intelektuálním konceptem, hudebníci dlouhé minuty hleděli do publika, jakoby sami byli diváky publika. Odmítl roli epigonství nebo opakování něčeho, co už tady bylo. Potřeboval žít s pocitem, že tu je sám za sebe, svou tvorbu a neschovával se za hudbu někoho jiného. „Portrét na plakátu (Křečan, Šimáček) ilustruje královského šaška Vojtěcha Kolomára, který rozuměl řeči zvířat a mluvil vždy jen pravdu. Působilo to komicky, celý královský dvůr se jeho průpovídkám smál, až jednoho dne králi došlo, o čem šašek mluví a nechal ho popravit. V okamžiku popravy sekerou Kolomár zmizel.“ Plakát bylo možno koupit/směnit před koncertem U Zábranských za minci 25 haléřů. Publikum, mnozí přiopilí běhali po Karlíně a sháněli 25haléř kde mohli, dávali za něj i 10 korun.
Plakát druhé formace Kilhets jako grafiku z rezavého plechu pod kamna vytvořil zakladatel Kilhets Petr Křečan (1979-80). První sestava Kilhets (bez MŠ) nazkoušela jedno hudebně scénické představení, odehrála ho a rozpadla se. Druhá formace přišla s novým konceptem, nic nenazkušovala, hrála naživo v sestavě Křečan, Šimáček, Chadima. Křečan na koncerty zval nejrůznější hosty, kteří mnohdy ani nevěděli, že budou na pódiu. Dostali jen krátké instrukce (Šimáček) těsně před koncertem a šlo se hrát.
Hudba Kilhets byla řízeně intuitivní. „Po počáteční euforii se hra většinou propadla do ztracena/neznáma a dál se hrálo o přežití. Bylo to psychicky dost náročné, ale pro vývoj hry podstatné.“ (Kilhets / 5CD, Black Point, 2008) —
Foto nahoře v pozadí Mikoláš Chadima (Tomi Pozer), Miroslav Šimáček, dole Petr Křečan (Pětran d´Očola).
Pod pseudonymem Autentyncký z Gokytňan, který v Kilhets používal, dál rozvíjel psanou i konceptuální, konkrétní a elektronickou hudbu převážně zapisovanou do grafických partitur.
Od poloviny 80. let účinkoval a v 90. letech také skládal hudbu pro Agon Orchestra (CD Red and Black, Audio Ego, 1997). Jeho skladby byly uvedeny na koncertech a festivalech v řadě zemí (Bang on a Can Marathon v New York City, FIMAV ve Victoriaville v Kanadě, Evenings Of New Music v Bratislavě, Schaubühne Lindenfels v Lipsku, Audio Art v Krakově, Kunsthalle Krems v Rakousku, Warsaw Autumn Festival v Posku, New Music Marathon v Praze, New Music Concerts v Torontu, Roulette v New York City, Musica Ficta Forum ve Vilniusu, Festival NYYD v Tallinnu, Gele Zaal Gent v Belgii atd.) a byly natočeny pro různé rozhlasové a televizní společnosti (Česká televize, Slovenský rozhlas, DUNA TV Budapešť, CBC Montreal, DeutschlandRadio Berlin, Polský rozhlas, Litevský rozhlas, Estonský rozhlas, DeutschlandFunk Kolín n.R.).
V 90. letech se rovněž intenzivně zabýval grafickým designem. Působil jako šéfgrafik týdeníku Respekt, jehož byl spoluzakladatelem.
Konec roku 1990, Nezávislé tiskové středisko v galerii U Řečických kde vznikal Informační servis (zleva Petr Vaněček, Ivan Lamper, Miroslav Šimáček, zády Martin Weiss) předchůdce Respektu
jeho návrh špíglu týdeníku Respekt ve velikosti A4 z roku 1994 redakce přijala až v roce 2007
V roce 1990 upravil také porevoluční vzhled Revolver Revue.
V letech 1990-1996 upravoval a vlastním nákladem vydával časopis Konserva/Na Hudbu. Redakce Michal Blažek, Petr Kofroň, Petr Rezek, Martin Pokorný, Miroslav Šimáček.
Završením byla kniha Grafické partitury a koncepty (na fotce dole napravo, studio Audioego) autorů Petra Kofroně (napravo) a Martina Smolky (uprostřed), vytvořil novou podobu Literárních novin s přílohou Konserva/Na Hudbu (ročník 1996), plakáty Společnosti pro novou hudbu, tituly nakladatelství One Woman Press, atd.
Se svou manželkou Marií pořádal ve studiu Audioego na Žizkově (Bořivojova 114) Klub Na Kulturu, v němž vystoupila celá řada osobností kulturního života následujících let. Pod stejnou hlavičkou uspořádali výstavy tehdy málo známým malířům (Andrej Bělocvětov, Jaroslav Blažek) nebo grafikům (Jan Sekal, Luboš Drtina).
Na přelomu století se věnoval interaktivním konceptům v multimediálních projektech – Festival Limbo (Centrum pro metamedia Plasy), Mäckleburgisches Künstlerhaus (Schloss Plüschow), Festival Alternativa (Divadlo Archa), Pražské Quadriennale, Centrum současného umění Čimelice, Festival slabé hudby (Skleněná louka), Festival Entermultimediale (Divadlo Akropolis), Festival Next Wawe (Roxy) …, byl designérem firem Miracle/Orcave působících na poli mikrovlnných spojů, zkomponoval hudbu k celovečernímu filmu Divoké včely režiséra Bohdana Slámy a dál zkoumal fenomén zvuku v konceptech nazvaných Co je hudba? (Centrum pro metamedia Plasy), Skryté hladiny vědomí (s Agonem v divadle Archa) a vytvořil řadu fonografických a zvukových instalací (veletrhy v Hannoveru) a dvě kytarová sóla –
– Guitar solo 2 – live 14. 12. 2000 Prague.
Roku 2004 na základě živé vize Tří světel vytvořil tarotovou mandalu v systému oboustranných karet k neduálnímu výkladu Mytického tarotu. Poté rozvedl prastarý čtvercový karetní systém nejasného původu s 36 kartami na 45 natáčecích párových Astrologických karet k sabiánským symbolům nebo-li 360 vizím Elsie May Wheelerové z roku 1925.
Působením času v tichu i zvuku a hudební ekologií (hudbě oproštěné od ega a komerčního smogu) se zabývá od dětství. Pátráním po ztraceném umění a zapomenutém pokladu mysli uložených do obětních zpívajících mís (tzv. tibetských mís) od konce 90. let minulého století.
V roce 2012 mu nakladatelství Beth Or vydalo knihu s autobiografickými prvky Zrcadlo živého času, O lidské touze a obětních zpívajících mísách.
V roce 2018 dokončil koncept modelu kytary s dlouhou menzurou (99 cm), kterou pro něho vyrobil kytarář Petr Procházka a ve spolupráci s ním připravili koncept dvanáctistrunné kytary se stejně dlouhou menzurou. Výrobu bezpražcové šestistrunné verze prozatím odložili.
Pohled zevnitř na vrchní desku,
první zkouška nového nástroje se zdvojenými strunami u kytaráře Petra Procházky.
Dnes nejraději hraje na gongy, viz ukázka z koncertu na třicetiosmi palcový (96 cm) symfonický gong Symphonic gong, na jehož konci si zahrálo i obecenstvo –
Koncert Miroslav Noe a spol.
– záznam spontánního závěru koncertu 2. února 2019, milým hostem slavnostního koncertu byla i Music & videographic designer Iveta Kratochvílová.
Se Stanislavem Doležalem od roku 2021 pořádají dnes již legendární Klub Na Kulturu. Program najdete na facebooku Klub Na Kulturu nebo facebooku Miroslav Noe, kde si můžete poslechnout také krátké ukázky z koncerů NOE—KOHL pro 7 velkých gongů; jedním z vrcholů každého večera v Klubu Na Kulturu byla tombola na podporu projektu Ivana Mečla Nová Perla.
Se sochařem Michalem Blažkem zorganizoval v Nové Perle kultovní koncert Jezdec na neosedlaném kanci – 14. 8. 2021 zachycený ve stejnojmenném filmu Michaela Baumbrucka…
… a potom vizionářské představení na text Tarase Ševčenka jako Gong Gang v dalším Baumbruckově filmu v předvečer okupace Ukrajiny Ruskem s názvem 90 svetrů vystavených nejen na ženách 23. 2. 2022 v Acid Coffe na Praze 7.
Do hry na gongy zaučil svého současného spoluhráče Petra Kohla, s nímž koncertují se 7 velkými gongy – ukázka Koncert v Klubu Na Kulturu 22. 6. 2022 viz foto (facebook)
nebo Koncert v Nové Perle 5. 7. 2022 (youtube).
Průběžně občas pracuje na knihách Sabiánský deník a Písně živého času, nebo zvukem informuje éterické oleje a destiláty, vytvořil Pure Underground Woman Liquere s názvem Síla štěstí.
Miroslav Noe | Pod Klaudiánkou 23/285 | Praha 4 – Podolí | IČO 6604 8079 |